|
Dobrý den, pane Nový,
často vás oslovuji a velký díky za rady.
Jsem žena, 63 let, 163 cm, 48 kg, nekuřačka. 2 očkování covid, počet tepů 65. Cvičím, hodně chodím. Jsem v dlouhodobé péči na psychiatrii, užívám antidepresiva (Escitalopram). Od dětsví úzkostná, nejistá, pod vlivem babičky, která mě a bratra děsila nemocemi. Prošla jsem mentální anorexii, přežila, prodělala dva spontánní potraty, porodila nakonec dvě zdravé děti. Jsou skvělí oba - díkybohu za ně. Mám za co děkovat a děkuji, hodně na sobě pracuji, chodím k psycholožce. Každý den je pro mě boj a já jsem byla pyšná na sebe, že zvládám a umím se usmívat. Přesto v posledních dnech velké úzkosti, paniky, obavy z nemocí. Na těle si vždycky najdeme (když hledáme) nějakou bolest. Ať je to u mě cokoliv, spustí to totéž, co jsem slýchala od babičky. Až tak je to ve mě hluboko. Když je mi nejhůř, pustím se do úprav bytu, přesunování nábytku, malování atd. Odtud zřejmě původ i modřiny na pravém předloktí. Někdo tzv. normální by se nad tím nepozastavit. Já ale ne. Moje hlava už vymýšlí, co hrozného to bude a jak se bude situace vyvíjet.dál...Budu ráda za jakoukoliv radu, jak se z toho kolotoče obav dostat. Děkuji za váš čas.
|